Poslední dny byly plné emocí, nápadů, realizace, shonu. To je tak když se těhotná máma dvouletého dítětě rozhodne plnit si sen zrovna v době, kdy má přivést na svět druhé dítě. Možná blázen, říkáte si. A vlastně možná i jsem.
Jsou kolem mne dvě skupiny lidí. Jedna která to absolutně nechápe a říká si, že bych se měla raději věnovat dětem a druhá, která stojí za mnou a motivuje mě pokračovat v tom, co dělám. Akorát moje mamka je někde mezi, ta mě nechápe a nadává, že mám sedět doma na zadku a odpočívat a zároveň mi to ale ze srdce přeje a pořád sleduje startovač, kde probíhá sbírka na studio a hlásí mi každý další příspěvek. Můj muž už si zvykl, ten už mi dá po příchodu domů jen pusu a zeptá se, jestli jsme dneska byli vůbec doma. No nebyli. Ale je čas to změnit.
Nebudu vám lhát, cesta za takovým studiem, ještě když máte hypotéku na dům na krku, na účtu rodičovský příspěvek a v diáři sáhodlouhý seznam všech kurzů, workshopů a akcí, které nechcete a nemůžete minout a bohužel nejsou zadarmo, není úplně růžová. Musíte kromě neustálých (i skrytých výdajů) totiž komunikovat s úředníky, což je disciplína velmi náročná a pokud jste jogín začátečník, tak si to srovnejte třeba se stojem na hlavě. Nevím ale čím to je, jestli se nade mnou všichni smilovali nebo už jsem v té disciplíně zběhlá, nicméně všechno šlo zatím kupodivu hladce, nájemce, hygiena a další instituce existenci studia nebrání a dokonce se občas rozhodnou i udělat něco moc milého, co by mi pomohlo. Komunikace s lektory je sice příjemná a často i inspirující, ale pokud máte stihnou za dva týdny (dokud porodíte) schůzku s přibližně 8 lektory a každému vyjít maximálně vstříc, tak z toho taky za chvíli začnete mít hlavu jako balón. Nechci si teď ale stěžovat, i když to tak možná zní. Cítím za to všechno ohromnou vděčnost, za to, že se to vůbec děje, že se našel prostor pro studio i za to, že na to nejsem sama a dostává se mi nejen finanční, ale i velké psychické podpory. Cítím vděčnost za to, že se můžu kreativně vybít, že můžu tvořit stránky, plánovat každý detail studia, pomalu nakupovat a taky domlouvat první zajímavé lekce. Cítím se užitečná, motivovaná a šťastná, ale už i unavená.
Včera večer, dva týdny před termínem porodu, jsem začala mít relativně pravidelné kontrakce (poslíčky), které trvaly skoro tři hodiny a pořád nemizely. Nic hrozného ani bolestivého, jen jsem si v tu chvíli uvědomila spoustu věcí. Že mám už sice objednané podložky do studia a vybraný a poměřený nábytek, ale nemám zabalenou tašku do porodnice. Že mám udělaný letní rozvrh lekcí, dárkový poukaz, permanentku, ale nemáme připravenou postýlku. Že jsem učitelka jógy, která buduje studio, ale nemá skoro čas si doma zacvičit a najít si chvilku na meditaci, která by mě naladila na porod. Že mám na stránkách studia spoustu vět o józe a zastavení a že já jsem v neustálém pohybu, myslí i tělem. Panika. Nemám hotovo tolik věcí a mám už rodit? Upřímně mi bylo smutno sama ze sebe a začala jsem dávat za pravdu té první nechápající skupině lidí. Tak jsem se na chvíli zastavila a uvědomila si, že vlastně ani nevím, že mám rodit. Že je moje mysl koncentrovaná na úplně jiné věci, jsem myšlenkami úplně mimo sebe a nedokážu si ani vizualizovat příchod miminka. A tak jsem si opět připomněla, že jsem stále na začátku. Že kdykoli se nechám strhnout proudem emocí, myšlenek, nápadů, tak se jen tak nedokážu podívat ze shora sama na sebe a říct si: tak už se konečně zastav! Potřebujeme opravdu vždy signál z venku (v mém případě kontrakce), abychom se zastavili? Potřebujeme onemocnět, abychom začali poslouchat tělo? Něco ztratit, abychom začali být vděční za to co máme? Nebo ten kolotoč můžeme zastavit dřív, než k tomu dojde?
Vzpomněla jsem si na pratjaháru (5. krok z Pataňdžalího osmidílné jógové stezky – obrácení smyslů dovnitř) a s ní související antar maunu (která má za cíl dosáhnout vnitřního klidu), stáhla jsem se dovnitř, zapomněla jsem na všechna ta „ještě musím“ a dala jsem stopku všem dalším proudícím myšlenkám. Jasné je, že to není otázka jednoho večera. Že teď nejsem koncentrovaná pouze na porod, klidná a vycentrovaná. Ale důležité je ono uvědomnění, které vede ke změně. A já si uvědomila, že je na čase se rozloučit. Projekt na startovači ještě běží, ale já se tímto článkem odmlčuji a stávám se tichým pozorovatelem, ať už vše dopadne jakkoli. Poslední vzkaz, článek, poslední výlet „zevnitř“ a jdu si užít poslední dny těch posvátných okamžiků.
Monika